To by tak bylo, aby Volejbalovou Dřevěnici opustil Václav Nidrle, bývalý aktivní hráč, dlouholetý tajemník, sportovní ředitel, komentátor a momentálně tiskový mluvčí našeho turnaje. Vašek ale kromě své velmi aktivní účasti u nás působil v Českém svazu tělesné výchovy, a to již od roku 1975. Právě tam ohlásil svůj odchod do důchodu. Ale dokáže to opravdu? Dokáže se bez něj obejít i okresní výbor ČSTV, Unie sportu Jičínska? I o tom, a samozřejmě i o našem turnaji a sportu všeobecně je následující rozhovor, který s Václavem uspořádal Jičínský deník u příležitosti jeho odchodu do důchodu:

Václav Nidrle se narodil 8. ledna 1953 v Jičíně. Vystudoval jičínské gymnázium. Aktivně se věnoval volejbalu, stolnímu tenisu nebo atletice. Od 1. ledna 1975 působil jako metodik okresního výboru ČSTV, kde se stal v roce 1990 tajemníkem. Ve sportovní oblasti naplno působil 41 let. Ženatý, 2 děti (syn, dcera)

Opravdu jen málokdo má tolik zkušeností a přehled o organizovaném sportu v regionu jako právě on. Václav Nidrle působí v Českém svazu tělesné výchovy již čtyřicet jedna let a po záslužné práci ho čeká odchod do důchodu.

Jak šel čas

Václav odmaturoval na jičínském gymnáziu. Sport měl vždy velmi rád, dělal ho i závodně (volejbal v Radimi a následně v Dřevěnici, stolní tenis rovněž v Radimi a Dřevěnici, atletice se pak aktivně věnoval v Jičíně). Snad i proto se nakonec ocitl v kanceláři, kterou měl okresní výbor ČSTV tehdy ještě v prostorách sokolovny na Husově ulici v Jičíně, to vše se událo v lednu roku 1975. Václav si tak zřídil povolání, do roku 1989 jako metodik, následně jako tajemník.
Tehdy tento úřad zaměstnával ještě sedm pracovníků, kteří obstarávali jak administrativu (tehdy jí bývalo méně), tak se pohybovali v celém sportovním prostředí (tréninky, soutěže, závody i akce masového charakteru a třeba i Spartakiáda).

Mnoho aktivit

Blízko jeho rodné Radimi se nachází Dřevěnice, a tak se logicky věnoval hlavně volejbalu. Ale pozor: „na pažbě” má i zorganizování mnoha ročníků vánočního stolního tenisu v Dřevěnici a velikonočního „pinčesu” v Radimi. Samozřejmě nechyběl a dodnes nechybí ani ve vedení proslavené Volejbalové Dřevěnice. Volejbalu ale pomáhal i jinak. Od roku 1976 je rozhodčím krajských soutěží, trénoval postupně ženy (ty získaly několik medailí na přeboru ČSSR a České republiky vesnických družstev), dorostence (z nich se stal velmi úspěšný tým mužů, který hrál osm sezon druhou ligu) i žáky. Již patnáct let stojí v čele krajského volejbalového svazu a zasedá také v Českém volejbalovém svazu.

Ve sportovní oblasti působíte dlouhá léta. Můžete je popsat?
Před mým odchodem do důchodu to bude vlastně přesně jednačtyřicet let. Když jsem do ČSTV nastupoval jako mladý kluk, bylo mi 22 let, tak jsem měl to štěstí, že mě kolegové hodně naučili. V tělovýchově se vždy pohybují lidé, kteří dělali něco navíc zadarmo a ve svém volném čase, a to nejen, že se starají o sportovce, ale i udržují majetek, shání zkrátka peníze na provoz, na zápasy atd., jsou to obdivuhodní lidé. Je to vlastně několik generací funkcionářů. Mladí se musejí tomuto přístupu určitě učit, ale to souvisí s dnešní dobou, každý je povinen odvádět maximum ve svém zaměstnání a tolik času „navíc” již nezbývá.

Pojďme k vaší kariéře. Jakými sporty jste aktivně prošel?
Hrál jsem čtyřicet sezon okresní přebor ve stolním tenisu. Do padesáti let jsem hrál závodně volejbal, i když jsem měl jako mladý kluk po úrazu páteře. Volejbal jsem odmalička trénoval, dokonce jsme s kolegou Lukavcem vlastně „vypiplali” kluky už od kategorie žáků a oni potom hráli v Dřevěnici osm sezon druhou ligu, což je úžasné. myslím si, že takto malá vesnice druhou ligu ještě nikdy nehrála a navíc takto úspěšně. Potěšující je také fakt, že tým byl z devadesáti procent složen z vlastních odchovanců, a toho si velmi cením.

Celek žen dříve hrál přebor republik vesnických družstev a odvezl řadu medailí, v té době to bylo ještě v rámci Československa.
Já sám jsem také provozoval sporty, ke kterým vlastně nikoho nepotřebuji. Hodně jsem jezdil na lyžích, hlavně na běžkách, dále na kole, jeden rok jsem dokonce najel 15610 km, což činí průměrně 30 km denně. Účastnil jsem se také dálkových pochodů atd.
Nyní mám takovou čtyřkilometrovou procházku, kterou dodržuji každý den a za každého počasí.

Největší sportovní událostí okresu je turnaj Volejbalová Dřevěnice. Jakými změnami za svou dobu fungování prošel, co se zlepšilo a co naopak zhoršilo?
Já osobně jsem vlastně stejně starý jako samotná Volejbalová Dřevěnice, která trvá již 63 let. Abych byl ovšem upřímný, úplné začátky samozřejmě nemohu pamatovat. Když mi bylo 15, 17 let, tak už jsem se kolem turnaje pohyboval.

Úplně aktivně jsem se zapojil zhruba od roku 1973, tedy ve dvaceti letech, když jsem zajišťoval provoz na kurtech v Radimi, kde jsem jezdil s autobusem. V roce 1974, konkrétně před Vánoci, jsem se již stal tajemníkem tělovýchovné jednoty a od té doby jsem se tomu věnoval intenzivněji. Co se týče účastníků, tak dříve jezdilo do Dřevěnice hodně týmů, až to možná pro některé přestalo být zajímavé. Zdaleka jsme také nebyli tak technicky vybavení, na kurtech například chybělo osvětlení. V této souvislosti si vzpomínám, že jsme jeden rok dokonce hráli až do 3:15 hod. a opět se začínalo hrát v osm hod. (ze soboty na neděli). Toto se tedy změnilo a vylepšilo.

Co se možná zhoršilo, což souvisí i s počtem družstev v republice, je to, že hodně přestali na turnaj jezdit dorostenci a dorostenky, těchto družstev markantně ubylo, což není kvůli turnaji v Dřevěnici, ale je to zkrátka obraz, jak to v dnešní době funguje. Nyní sem tedy jezdí spíše více veteránských než těch dorosteneckých družstev, což je na jednu stranu příjemné, protože ti veteráni navštěvují turnaj mnoho let.

Posledních asi 15 let máme na turnaji přítomnou českou televizi, což je určitě tahák a myslím si, že u těchto antukových turnajů je to skoro rarita. Kromě toho sem zavítají i reprezentanti, například letos se v Dřevěnici objevili kapitán reprezentace Holubec, dále Štokr, Veselý, Král, což jsou hráči, kteří se volejbalem živí po světě. Štokr například nyní působí v jižní Korei, ale na Dřevěnici si vždy čas udělá. Tito hráči zkrátka turnaj berou jako tradiční událost. A pokud jsou přítomny extraligové týmy, musí tu zákonitě být extraligoví rozhodčí a i s nimi se musíme rozumně domluvit. Vždy se do chodu a organizování turnaje zapojí na 250 lidí, pořadatelů, což je na vesnici, která ani tolik obyvatel nemá, naprosto úžasné.

Jak byste nyní obecně zhodnotil okresní sport. V čem podle vás spočívá ten rozdílný mezigenerační přístup. Myslíte si, že je situace příznivá či nikoliv?
Domnívám se, že se to trochu zhoršilo. Trenéři mají v dnešní době co dělat, aby své týmy udrželi pohromadě a aby měli dostatečný počet hráčů. S tím pak souvisí to, že nemohou pořádně zavést nějakou tvrdou morálku, protože když má například trenér k dispozici osm hráčů, tak všechny potřebuje na mistrovský turnaj a pak je to spíše o přemlouvání. V dnešní době jsou lidé více časově vytíženi, ať už jsou zaměstnaní ve firmách, či podnikají. Pracují tedy i o víkendech. Vím, že činnost některých klubů stojí jen na dvou či třech lidech, často i bez nároku na nějakou rozumnou odměnu, a pokud by skončili nebo onemocněli, byl by to problém.

Určitě je to i otázka finanční náročnosti, třeba nákladů na dopravu, na rozhodčí či na sportovní výstroj a další vybavení. Pokud nějaká sportovní organizace vlastní majetek, musí se o něj také starat, udržovat venkovní hrací plochy, pečovat o budovy a podobně. A jsme opět u nákladů, o které se pak dělí i členové, kteří sportoviště využívají. Ve výsledku jde tedy o kombinaci různých důvodů. Počty družstev šly obecně dolů. Když jsem ve své funkci začínal, tak se hrál například okresní přebor v hokeji, kde působilo dvanáct týmů. Nyní to v Jičíně trochu nahrazuje liga neregistrovaných. Podmínky jsou přitom v současnosti skvělé.

Zimní stadion je v Jičíně, Nové Pace, blízko v Lomnici, Novém Bydžově. Dříve se vše konalo na přírodním ledu a vždy se to nějakým způsobem zvládlo (hokej se hrál v Lánech, Lázních Bělohradu, Miletíně, Vitíněvsi, Kopidlně, Chomuticích, Nové a Staré Pace atd.).
V minulosti se také každoročně konal okresní přebor v lyžování. Tyto oddíly se již bohužel rozplynuly a dělají si spíše osobní aktivity. Organizovaně a závodně toto už zkrátka neexistuje. Nefungují už například ani přebory jednotlivců v atletice. Na druhou stranu se ztrojnásobily počty účastníků ve stolním tenise.

V dnešní době máme na okrese, tuším, 57 družstev dospělých a jednatřicet mládežnických, což je naprosto výborné. Rozmáhají se takové sporty, o kterých jsem v době svých začátků ani nevěděl, například florbal, což je sport, který se pro kantory ve školách vcelku dobře organizuje.

Házená je samozřejmě v Jičíně výborná. V minulosti ovšem také existovala další okresní mužstva, která pravidelně hrála. Fotbal připravuje nový registrační a přestupní řád, kde se má výrazně omezovat hostování a další záležitosti s tím spojené. Mám pocit, že vesnické týmy, které v mnoha případech v podstatě žijí z hostování, budou mít velký problém své soutěže vůbec udržet.
Navíc je to jedna z mála aktivit, která se na vesnicích provozuje. Na okrese máme určitě pět oddílů, které vůbec nemají mládež, což je v podstatě oddalování klinické smrti. Na druhou stranu musím říci, že se za ta léta vylepšila vybavenost. Když jsem začínal, tak žádný sportovní areál nebyl a všechny kolektivní sporty se musely v Jičíně podělit o sokolovnu. Nyní je možností tolik, že se to pomalu ani nedá zcela využít. Podmínky pro sport jsou tedy v dnešní době dobré, ale mám pocit, že každý chce sportovat spíše soukromě.

Co vám sport dal a co naopak vzal?
Dal mi určitě spoustu kamarádů a známých. Když nyní přijedu do kterékoliv okresní vesnice, tak se vždy s někým ze sportovní oblasti znám. Sport mi naopak vzal nějaký čas, což je logické. Takové věci se dělají navečer nebo o víkendech, takže jsem trochu ošidil rodinu, ale snad ne natolik, aby to bylo nějak zásadní.

Myslíte, že váš odchod do důchodu je již definitivní nebo ještě budete nějakým způsobem pokračovat?
Jednáme o tom, že bych ještě pokračoval na půl úvazku.

Co byste doporučil mladým či začínajícím sportovcům, aby v tomto odvětví něco dokázali nebo se posunuli dále?
Je to vždycky o nějaké pravidelnosti a cílevědomosti. Měli by si uvědomit i to, že když nyní něco odfláknou, tak se jim to vymstí z hlediska budoucnosti. Navíc si také mohou založit nějaké zdravotní problémy atd. V současnosti je hodně dětí, které nejsou ve sportu ochotny cokoliv dělat, chybí jim odpovídající přístup. V tomto je strašný krok zpět a souvisí to právě s morálkou. Je potřeba si uvědomit, že škola děti sport nenaučí. Bez potřebné podpory rodičů to nikdy nebude fungovat.

Organizovaný sport zažívá jistý útlum. Jak na to pohlížíte vy, je to pravda?
Je fakt, že mladší ročníky nemají už takový zájem o organizovaný sport, tedy pravidelné závodní aktivity, jako tomu bylo v minulosti. Dávají přednost spíš individuálnímu a rekreačnímu sportování. Stačí jim, když si ve volném čase zaběhají, vyjedou na kole nebo se sejdou ve dvou či čtyřech lidech a zahrají si například squash, tenis, případně dojdou na bowling.

Ono je totiž přece jen znát, jestli se sportu věnujete rekreačně, nebo pokud máte pravidelně dvakrát týdně trénovat a každý víkend odehrát mistrovský zápas. Jak už jsem říkal, ubylo některých mistrovských soutěží, například v hokeji, ve volejbale a také ve fotbale. Na okrese Jičín se dříve hrály například i pravidelné basketbalové soutěže. Stále se drží stolní tenis, což je dané asi i tím, že se v tomto případě mohou bez větších problémů mezi sebou měřit lidé různého věku.